Motoworld

Out Home Harbour - Péage Grossglockner – Staller Sattel Pass-Torboli - Lago di Garda

Máme sraz u závory pod Grossglocknerem v pravé poledne. Setkáváme se o trochu později a zjišťujeme, že se Grossglocknepass doposud nepodařilo zprůjezdnit po zimě, že na odstraňování sněhových závějí pilně pracují a že se podaří zprůjezdnit možná zítra. Máme prý počkat. Protože mne tato skutečnost  nezastihla pod Grossglocknerem poprvé, mám v rukávu náhradní variantu. Je škoda, že si na Bikers pointu Edelweisspitze nemůžeme dát kávu a že nemohu seznámit GoldWingers s plánem cesty. Shodně však pokládají důvěru  mezi má řídítka a tak vyrážíme. Hned v Zell am See se však na chvíli zahledím mimo, chvilička rozptýlení a již se nemohu správně zařadit, a tak si Zell am See Tunnel projíždíme na sever, abychom se na konci otočili a projeli si ho zpět. Je to pěkná stavba, tak proč si ji neprohlédnout. V tomto asi 4km dlouhém tunelu vzpomínám na doby, kdy ještě nebyl dokončen a projíždělo se městem kolem jezera. Nedá se říci, že projet Zell am See postrádalo romantiku, ale také to vždy trvalo nejméně hodinu.Vracíme se údolím řeky Salzach do Mittersill, kudy jsem asi před hodinou projel a odbočujeme na jih na Felbertauernstrasse, která nás Felbertauerntunnelem převede na jižní stranu Taurnských alp. Mám v plánu, jako již mnohokráte, projet do Dolomit přes zajímavý Staller-Sattel Pass, kde, když jsem tudy jel asi před 15 lety poprvé, jsem musel kličkovat mezi krávami a dávat i v létě pozor na smyk na kravském lejně. Dnes už je to ale jinak, celá silnička byla rekonstruována, nechráněné propasti zmizely, jen to lejno se ještě někdy objeví. Silnička je ale tak úzká, že je povolen provoz vždy jen v jednom směru za hodinu a je řízen semaforem. V plné sezóně, kdy je v oblasti více bikerů, se pak rozsvícení zelené rovná startu Velké ceny. Biker na stroji velikosti GoldWing má jednu nespornou výhodu. Pokud se mu podaří dobrý start, udrží si svou pozici až do „cíle“. Na úzké silničce se GoldWing nedá předjet!V Hubenu odbočujeme na  z B 108 na L25 a těšíme se na Pass, který je tak trochu jiný. To ještě netušíme, že po 30km cesty údolím k passu budeme v posledních cca 800m zastaveni sněhovou vrstvou do výše asi 150cm. Nikde žádná informace ani spuštěná závora, ostatně proč, metr a půl sněhu je sama o sobě dost velká bariéra na to, abychom se vrátili a jakákoli závora se jeví zbytečnou. Chybělo nám cca 20 km a mohli jsme si ušetřit 100 a být v Trentino-Alto Adige v krásném Dolomitském regionu. Nedá se nic dělat, v dobré náladě otáčíme stroje, sjíždíme 30km údolím zpět do Hubenu na B 108 a směřujeme na Lienz. Začínám trochu spěchat, je kolem 17 hod a my máme před sebou ještě cca 300km. Nocleh ale máme zajištěný v Torbole na Lago di Garda, požadoval jsem pokoje s výhledem na jezero a hory- úžasná romantika- a tak pohodově dojíždíme kolem 8 pm na uzavřené parkoviště hotelu Geier. Po vydatné rybí večeři doplněné vínem, aby ryby plavaly, uléháme, spokojeni z krásného dne, prima party a někteří i trochu unaveni, vždyť jsme si dnes dali 900 až 1 000km,/podle místa bydliště/ z toho nejméně 300 km těžším a těžkým alpským terénem a zítra nás čeká dalších 850km do Eboli.

Lago di Garda – Campogalliano – Bologna – Firenze – Roma – Napoli –Vesuvio – Pompei -Eboli

Naše parkoviště je vybaveno luxusem vody a hadice a tak ráno oplachujeme stroje. Po snídani a krátké prohlídce městečka  jsem v sedlech kolem 10.30 a vydáváme se dál na jih, po romantickém břehu Lago di Garda a nádhernými pohledy na jezero i okolní hory, ale hlemýždím tempem do 50km/h. Je to dáno provozem, tunýlky, klikatou pobřežní silničkou a na sebe navazujícími městečky. Vím z vlastní zkušenosti, že těch 850km, které nás čekají do Eboli, se dá ujet za nějakých 8 hodin. Vždyť tempo 130 se ctí tak maximálně do Firenze, pak se postupně zvyšuje, až na Neapolsko-jižních 150. Chvíli pojedeme po A 22 a pak nás bude hostit hlavní severo-jižní italská dálnice A1 až do Napoli. Kolem Říma vnímáme odbočky k městu Aquila, které nedávno postihlo tragické zemětřesení. U Neapole si prohlížíme z povzdálí Vesuvio, který pro změnu zničil Pomlei. Pompei je asi tak v dvojnásobné vzdálenosti od Vesuvia, než by se laik domníval. To ukazuje na úžasnou ničivou sílu žhavého magmatu. Přijíždíme do Eboli a zajíždíme k osvědčenému hotelu. S ohledem na brzký roční čas je náš hotel v rekonstrukci a zavřený, tak se v sousedním bistru ptáme na radu. Dobrý přátelský Ital nám radí hotel Cristal ve středu města. Přátelé zapojují na plné obrátky navigace a nic. Vyrážíme k doporučenému hotelu  a já jsem rozhodnutý, že využiji své zkušenosti, která je lepší než navigace. Oslovím nějakého teenagera a ten, podle italských tradic spontánního řešení a ochoty jistě pomůže. Hned na prvního protijedoucího na malém mopedu volám a mávám“help me, please, amigo!“, smykem otáčí a už je u mne. Sděluji mu naši potřebu najít hotel Cristal, kývne hlavou a mávne gestem Follow me!! – Za mnou!!. A tak vyrážíme. Za italským klukem na mopedu čtyři majestátné GoldWingy. Každého důležitě zdraví, zdá se, že zná celou Eboli. No je to pro něj, ale i pro nás zážitek, vede za sebou něco jako královskou kolonu. Najednou zpomaluje a mává, abych popojel k němu. Tváří se trošinku provinile a volá „La benzina finito! Uno momento!“Přebíhá silnici k pumpě naproti, tankuje snad za € 2,- protože se hned vrací, protáhne se s mopedem škvírou, kde by neprolezla kočka, kterou jsem nechal mezi mým strojem a středovým svodidlem  a opět ten signál rukou „Follow me!“. Opět všechny zdraví a mává, ať vidí, statečně se pokouší rozrazit, pro středoevropana naprosto chaotickou dopravní situaci na kruhovém objezdu, já mu v tom pomáhám zapnutím všech možných blikajících světel na mém stroji, která Italy upoutají a tak zapomenou na okamžik troubit a tlačit se a tak prorážíme do úzké uličky, po jejichž obou stranách se tísní Fiaty a Lancie. Zastavujeme u druhého bloku před hotelem Cristal. Teenager zatroubí, zamává a zmizí v asphalt jungle města. Vybíhám po schodech do recepce. Velmi příjemná recepční se mne ptá, zda máme rezervaci, divím se proč, nezdá se, že by byl hotel přeplněný, dlouho pak hledá v počítači a pak mi s vítězoslavným úsměvem sdělí“ Bene, una camera a due letti et una camera a tre letti!“ Pak mi ještě vysvětluje, kam si máme uložit stroje. Nervózně pokukuji prosklenými dveřmi ven, naše čtyři stroje způsobují v malé uličce města zácpu, ale i rozruch. Vím, že Italové mají smysl pro krásu a něco co je „enormius“ gigantické, obrovské a to naše stroje jsou. Způsobujeme chaos, ale nikdo na nás nevolá „cornuto“, troubí a zvedají palce nahoru.  Konec konců v gladiátorských dobách to znamenalo „Život“! Chvíli žijeme po italsku a je to prima, je to upřímné, to bohužel v naší vlasti neznáme, jen faleš a závist! Vybíhám ven, vidím ten pravý Italský chaos a to ještě musíme cca 20m couvat, abychom zajeli do podzemních garáží! Pokoušíme se o to! Prima, Italové chápou a najednou máme místo, jak to udělali nevím, asi ze svých malých FIATů a LANCIAí vypustili vzduch, aby se ještě více smrskly!! Parkujeme v přepychové podzemní garáži s automatickou mříží a pod kamerami. Tady by byl vedle i James Bond. A na ráno máme připravenu hadici na omytí našich skvostných strojů. Ubytováváme se a jdeme na procházku po městě. Za dvěma bloky poznávám náměstí, kde jsem už jednou, před lety, byl. Nahoře nad schody je prima restaurace. Lákám přátele dovnitř. Nedaří se. Asi jsou unaveni. Vracíme se do hotelu a jdeme spát. Zítra se nám láme doba, jsme v polovině, je potřeba myslet na návrat.Visí na mě tázavé pohledy, jak dále. Navrhuji cestu napříč hornatým poloostrovem a pak na severovýchod - via Foggia, po pobřeží do přímořského letoviska Senigalia spojeného s koupáním v moři. Můj návrh je s nadšením přijat. Dnes bylo vedro, kolem 30C, a zítra bude stejně a tak ochlazení při koupání přijde vhod. Uléháme načerpat síly. Na ráno vyhlásila Květka nástup u strojů na 7.30. Kdo to splní?? Pouze Květka a BéďaBiker, který jinak chodí skoro vždy o nějakou minutku později. Jak zjistíme zítra, někteří přišli později i o půl hodiny. ChiChiChi!!! Ráno vyrazíme s umytými stroji. To zase bude něco na Italy, velké a lesklé, skoro celé v chromu . „Belle,bellissime moto!,  budou skandovat, všude, kde nás uvidí. Ta Itálie  na jih od Napoli je pravdu krásná a prima. Mám ji moc rád!!!

Á propos: všude, kde jsme zastavili, jsme byli středem pozornosti. Jen u jednoho AutoGrillu tomu bylo jinak. Zastavilo vedle nás Lamborghini v modrobílé barvě “Police Stradale“. Radar, kamera, karabina. Italská Highway Patrol. Rychlost 330, výška 1,15m, poloha policistů v pololehu, jako v kosmickém modulu z Houstonu.
Zítra do Senigalie, pláž a koupání, pak via San Marino do Arabby v Dolomiti, poslední den Dolomiti via Grossglockner, pokud bude otevřený, domů. Budou to asi tak 4 tisíce z 5 dnů. To je dobrá práce.