Motoworld

Ještě bych měla napsat o zakončení letošní sezóny - 2009. Už ne jako začátečník, ale jako ostřílená bikerka jsem projela Matku cest - Route 66. Je to sen mnoha motorkářů. Když se pořádala na jaře na Steinu válečná porada, které jsem se zúčastnila, tak mě vyprávění a zážitky BédiBikera zaujalo. Ale můj strach z létání jsem stále nemohla překonat. No nakonec se do mě pustila dcera Jiřinka, která mi vysvětlila, že takové štěstí jí nepotká, aby se mnou to letadlo spadlo, a že když létám do Ameriky každý týden, tak co bych tam dělala. Samozřejmě to od ní byla dobře zvolená taktika, nikdy jsem v Americe nebyla a ona dobře odhadla, že když nepojedu, budu toho litovat. Emil mě vybavil na cestu krásnou koženou soupravou, nevím, jestli jsem byla tak hodná nebo prostě kůže k motorkářům patří.   Dnes jsem ráda, že jsem letěla, protože se mi hrozně ta cesta líbila, myslím tu na motorkách, protože tu letovou bych si radši už nezopakovala. Ani ne tak kvůli létání, ale naše české aerolinky opět zabodovaly a cesta domů se nám pěkně zkomplikovala.
Cesta začínala v Chicagu kde jsme si ráno půjčili předem objednané motorky značky Harley Davidson, typy Road King Classic a Ultra Classic Electra Glide. Já jela na „Elektře“. Jelo nás dvanáct, ale motorek jsme měli deset. My dvě účastnice „zájezdu“ ženy jsme se vezly na tandemu. To dopoledne mi připadalo nekonečné, než si všichni převzali motorky, podepsali spoustu prohlášení a předávacích protokolů. A než jsme všechno z vaků narovnali do motorek, tak bylo 12,30 hod místního času a my startovali. Ještě k těm vakům, protože jsme neměli doprovodné vozidlo, tak vše co jsme si s sebou vzali, se nám muselo vejít do motorky, takže opět 3 týdenní ranní rovnání věcí do motorky.
My jsme vlastně jeli s Emilem ve třech, protože jak jsem již psala, bez našeho talismana Golďase, bychom nevyjeli.
Každý den byl jiný a neopakovatelný, protože jsme projížděli jinou neznámou krajinou a bylo co obdivovat, pozorovat a hlavně fotit. Jak se měnila krajina, tak se s ní měnilo i počasí. Místy původní pravá Route 66 již nebyla udržovaná a tak štěrk a nerovnosti terénu nám dali zabrat. Hlavně řidičům a motorkám.
První dny jsme projížděli lány kukuřičných polí. Prostě 100 mil a pořád kukuřice kam jsme dohlédli a že jsme dohlédli dost daleko. Taky foukal pořádný vítr, tak bylo dost těžké motorku udržet, alespoň se mnou to pořádně házelo. To mě docela zklamalo, protože jsem si neuměla představit, že v tomto větru budu sedět na motorce ještě dalších 16 dní. Po dvou dnech se samozřejmě vítr utišil a začala i stoupat teplota. Vysvitlo sluníčko a už to bylo veselejší. Pak se objevily i teplotní rozdíly, přes Nevadskou poušť, ráno 7 stupňů v poledne 38 stupňů a večer opět chladno. A nakonec i dva dny deště na konci cesty v Los Angeles.
Každý den v sedle motorky 230 až 380 mil. Od ubytování k dalšímu noclehu, jinak by jsme spali pod motorkou. Bylo to opravdu dobrodružství, ale krásné. Když jsme projížděli údolím smrti a začalo se stmívat, okolo nás jenom poušť, nebylo vidět široko daleko světýlko. Cesta byla písečná, motorka si dělala co chtěla a naše skupina se rozdělila podle terénu, tak mi nebylo veselo. Ale teď mohu napsat jeden z nejlepších zážitků. Ten úsek cesty byl asi 29 mil. Na konci jsme byli zaprášení, unavení, ale dojeli jsme. Při čekání na ostatní jsme zjistili, že jsme po cestě ztratili našeho Golďase. Ale dobrá duše Petr Vachoušek i v náročném terénu riskoval, zastavil a našeho talismánka nám dovezl.
Nebyla to jen jízda na motorce. Každý den jsme po trase navštívili ta nejzajímavější místa, St.Louis, umyla jsem si ruce v Mississippi, Santa Fé, Gallup, indiánské opevnění Pecos, v Texasu jsme viděli Cadillac Ranch, Monument Valley, byli jsme na Four Corners - hranici 4 států – Utah, Colorado, Arizona a New Mexico, prohlédli jsme si Las Vegas, přírodní park se zkamenělinami, vodní elektrárnu a hlavně muzea, včetně muzea zakladatele Route 66 – Villa Rogerse. Každý den byl plný zážitků a opravdu náročný. Ale nelituji.
Co Americe nezávidím je jejich pečivo, to bylo asi jediné mínus. Ale zato jak nejsem masová, tak steaky v Texasu byly skvělé! Byla by toho ještě spousta na co bych si vzpomněla, ale to nej, co má společného s jízdou jsem snad napsala.
No a veliké, převeliké díky patří BéďoviBikerovi, který vše naplánoval, zajistil a s jeho synem nás tou zemí bezpečně provedli a ukázali nám od všeho trošku. Myslím, že mohu napsat, že vzhledem k rozloze Ameriky a naší země jsem toho více viděla v Americe za ty 3 týdny, než za svůj život v Čechách. A to se pokládám za cestovatelku.
Teď abych to shrnula. Za letošní sezónu 2009 jsem strávila v sedle GoldWingu přes 22.400km a na „Harleyi“ přes 6.800 kilometrů, celkem tedy více než 29.200 kilometrů. Kdyby mi to někdy někdo předpověděl, řekla bych mu, že je blázen! Za ty tři roky ze mě udělal Emil motorkářku, aspoň to tak cítím a jsem moc ráda. Asi mu to dalo dost práce a přemlouvání. Trošku nejistoty ve mně pořád zůstává, ale to k tomu asi patří. Kdyby mě Emil nepřesvědčil a motorku prodal, tak bych nevěděla, o co jsem přišla a to by byla velká škoda.
Jitka alias Monkey